Jinak probíhá probuzení hotového ducha.
Ten se nemusí teprve stát lidským duchem.
Jeho duchovní vědomí již existuje.
Zná život svého vlastního druhu.
Nese v sobě zralost získanou v duchovním světě.
Sestupem do hmotnosti a narozením v pozemském těle se však jeho duchovní vědomí zahalí.

O rozhořívání duchovního plamene 8.část

Znovuzrození proto není jen chvílí, kdy člověk pochopí Pravdu.
Je okamžikem, kdy se Pravda dotkne jeho nejhlubší podstaty tak mocně, že se dosud dřímající duchovní život probudí k vědomému bytí.
Něco, co bylo po dlouhé věky skryto pod záhalami, se náhle nadechne.
Něco, co dosud pouze tiše čekalo, otevře oči.
Duchovní jiskra procitá a začíná vědět sama o sobě.

O rozhořívání duchovního plamene 7. část

Duchovní dítě v nitru člověka se probudilo.
Nyní se však musí naučit rozpoznávat život svého vlastního druhu uprostřed všeho, co jej každý den obklopuje.
Neboť procitnutí samo ještě neznamená zralost.
Je prvním vědomým krokem na cestě, na níž se duch postupně učí přijímat stále vyšší záření, pevněji v něm zakotvovat a proměňovat je ve vlastní živé působení.
V duchovních světech probíhá tento růst uprostřed stejnorodého života.

O rozhořívání duchovního plamene 6. část

Když člověk na Zemi slyší slovo ráj, probouzí se v něm představa místa odpočinku.
Představuje si krajiny plné míru.
Zahrady plné květů.
Nádheru, která převyšuje vše pozemské.
A přece ani toto všechno nevystihuje živoucí skutečnost.
Neboť největší nádherou duchovních světů nejsou krajiny.
Nejsou jí ani paláce.
Ani zářící zahrady.
Největší nádherou jest život sám.

O rozhořívání duchovního plamene 5. část

Po dlouhá tisíciletí se člověk snaží nalézt odpověď na otázky, které jej provázejí od počátku jeho pozemského putování.
Proč existuje bolest?
Proč přichází utrpení?
Proč člověk musí zápasit?
Proč se rodí do světa, v němž se vedle radosti objevují nemoci, ztráty, války i smrt?
Mnozí se při těchto otázkách zastavili.
Někteří dokonce vyslovili soud.

Co když tedy duchovní růst není především otázkou množství získaných vědomostí?
Co když je především otázkou toho, v jakém zachvívání člověk skutečně žije?
Neboť všechno, na co člověk dlouhodobě myslí, miluje, obdivuje, čemu věnuje svou pozornost a co prožívá, nestává se jen obsahem jeho mysli.
Stává se jeho vlastním záchvěvem.
A tento záchvěv nepřetržitě hledá spojení se stejnorodým životem.
Právě proto není čistota myšlení pouhou mravní výzvou.
Je zákonem rezonance.

O rozhořívání duchovního plamene - 4.část

Jestliže tedy i v nejvyšších oblastech Stvoření nacházíme uzrávání, pak se před lidským duchem vynořuje nová otázka.
Co vlastně znamená vývoj člověka?
Co se má rozvinout?
Co se má stát větším, zářivějším a živějším?
Po dlouhá staletí se lidé domnívali, že všichni kráčejí stejnou cestou.
Představovali si, že každý lidský duch musí projít totožným vývojem od počátku až do konce.
Avšak čím hlouběji člověk nahlíží do velikosti Stvoření, tím více začíná tušit nesmírnou rozmanitost Boží Moudrosti.

O rozhořívání duchovního plamene - 3.část

Když člověk pozoruje les, zdá se mu na první pohled, že všechny stromy jsou stejné.
Teprve při bližším pohledu poznává rozdíly.
Jeden vyrůstá na skalnatém svahu.
Druhý v úrodném údolí.
Jeden stojí osamocen.
Druhý uprostřed mnoha dalších.
A přesto všechny spojuje jeden život.
Jedno slunce.
Jedna země.
Jedna síla růstu.

Když člověk kráčí tímto životem a začíná se vážně zabývat otázkou svého původu, svého určení a své cesty vzhůru, tu se před ním pozvolna otevírá poznání, že jeho vlastní představa o sobě samém může být jednou z největších sil, které jej buď pozvedají, nebo zadržují.
Neboť člověk není formován jen tím, co se kolem něho děje.
Je formován také tím, co o sobě v nitru připouští jako možné.
Kdo se považuje pouze za bytost hmotného světa, ten se svým chtěním i očekáváním uzavírá do hranic hmotnosti. Vidí před sebou jen to, co lze uchopit, změřit, vlastnit, ztratit nebo získat. Tím se jeho vnitřní prostor zužuje a duch v něm nemůže volněji dýchat. Je jako květina, která byla zasazena do příliš malého prostoru. Život v ní je, síla k růstu v ní je, avšak hranice, do nichž byla sevřena, jí nedovolují rozvinout se do výše, která by jí podle jejího druhu náležela.

O rozhořívání duchovního plamene 2.část

Jestliže se ve Stvoření všechno pohybuje, potom vyvstává další otázka.
Kam směřuje tento pohyb?
Kam pokračuje zákon života, který prostupuje všemi světy?
K jakému cíli vede nesčetné zástupy tvorů, bytostí a světů, které od pradávna procházejí jednotlivými stupni vývoje?
Při pohledu na velikost Díla Stvoření lze pozorovat podivuhodnou skutečnost.
Nikde není patrná nehybnost.
Nikde není vidět trvalé setrvávání na jediném místě.
Všechno dozrává.
Všechno se proměňuje.

O rozhořívání duchovního plamene 1.část

Nad všemi světy, nad všemi hvězdami, nad veškerým děním viditelným i neviditelným, působí od počátku jediný veliký zákon.
Zákon života.
Jest to zákon, který nepovstal teprve vznikem světů.
Nepovstal ani z vůle tvorů.
Je obsažen již v prvním vyzáření Světla, z něhož povstalo celé Dílo Stvoření.
V tomto Světle spočívá pohyb.
V tomto pohybu spočívá život.
A v životě spočívá neustálé směřování k větší plnosti, větší kráse a větší harmonii.
Proto nic ve Stvoření nezůstává stát.
Všechno se pohybuje.
Nepovstal ani z vůle tvorů.
Je obsažen již v prvním vyzáření Světla, z něhož povstalo celé Dílo Stvoření.

Na semináři o vývoji stvoření se objevila otázka od jedné účastnice. Řekla, že si vždy myslela, že Bůh ví úplně všechno. Při přednášce však začala přemýšlet nad tím, že pokud ve stvoření dochází k zásahům ze Světla nebo k novým impulzům, zdá se to, jako by Bůh musel do vývoje zasahovat, aby se vše opět vrátilo do správného směru.
Položila tedy přirozenou otázku:
„Jak je možné, že tomu Bůh nepředešel? Pokud je Bůh dokonalý a ví všechno, proč někdy musí zasahovat do vývoje stvoření?“

„Vnitřní cesta učí člověka, aby nebyl připoután k věcem, lidem ani sobě samému. Ne proto, aby je opustil — ale aby je mohl milovat svobodně.
Učí ho, aby věci spravoval moudře a krásně, aby sloužily životu.
Aby vztahy nebyly řetězem, ale mostem, po němž si lidé pomáhají růst.
Aby se dary, které v každém dřímají, mohly probudit a stát se požehnáním pro svět.
Učí ho, aby radost, vděčnost a chvála nebyly povinností, ale přirozeným proudem, který stoupá vzhůru jako světelná řeka.
Aby duch v dětské prostotě mohl stoupat v modlitbě, vděku a radosti k nebeské vlasti.“

Příběh na motivy skutečného prožití s duší na onom světě, které ukazuje, že odchodem po smrti není ještě nic definitivně dané ...
„Zde na Zemi si lidé často myslí, že je důležité, co si myslí. Ale v jemnějších světech má rozhodující váhu to, co člověk cítí. Jeho vnitřní stav. Jeho skutečné naladění.“
„Je to, jako by tady byl svět slov a tam svět hudby,“ pokračoval. „Tady můžete říkat cokoli. Tam zní jen to, co skutečně jste.“
Klára se lehce zachvěla.
„Takže… ona už nepřemýšlí tak jako my?“
„Ne v pojmech, ne v rozborech,“ odpověděl Jan. „Do té sféry s ní vstupuje jen její citový stav: únava, touha po klidu, stesk, ale i tiché přání, aby už nebolelo. To všechno tam tvoří její skutečné prostředí.“
„A právě proto,“ pokračoval, „je tak důležité, aby se v ní postupně probouzela jiná cítění – lehkost, důvěra, naděje, vděčnost. Jakmile se její vnitřní prožívání zesvětlí, sama se začne ladit na světlejší světy. Bez násilí. Bez soudu. Zcela přirozeně.“
Klára se zamyslela.
„Takže cesta nahoru není o tom něco pochopit… ale stát se tím?“

Arion kývl.
„U mě to bylo podobné.
Ne ve chvíli, kdy jsem si řekl: ‚Chci být velkým služebníkem.‘ Ale když jsem v duchu řekl:
Dobře, už nebudu hlídat jak před druhými vypadám. Klidně mě nech vypadat hloupě, hlavně mě nauč žít pravdivě.
A od té doby se začalo dít… všechno.“

Co je to vnitřní ticho?
Je to mlčení?
Je to absence myšlenek?
Nebo zvláštní druh pokoje, který člověk marně hledá v meditacích?

Mnozí lidé si představují ticho jako prázdno.
Ale duchovně je to jinak.

Co je pravda?
A kde ji má člověk hledat, když jeho mysl mluví jedním hlasem, emoce druhým a okolní svět třetím?
Jak poznat, co opravdu pochází ze Světla a co je jen odlesk, který mate oči i duši?
Tato otázka stojí u každého duchovního probuzení.
Nic jiného neotvírá duchu cestu tak mocně jako schopnost rozeznavat pravdu v jemném světle, které se ho dotýká.
A přesto — největší omyl člověka je, že pravdu hledá naučením, rozborem, argumentem, teorií.
Ale pravdu nelze vzít do mysli.
Pravda se poznává úplně jiným zrakem.

Cit je první vážné vzepětí ducha k Pravdě. Je to tiché světlo v nitru, které se neřídí proměnami nálad ani názory světa. Je to jemný, ale jistý hlas ducha, který člověka vede, aniž by jej nutil.
Nejde o dojem, ani o pouhou emoci. Emoci může vyvolat cokoliv: tón hudby, vzpomínka, lidské slovo. Ale cit se probouzí teprve tehdy, když se nitro dotkne vyššího řádu.
Cit vstupuje do vědomí jako tichá vážnost. V tom okamžiku člověk pozná, že se jej dotklo něco, co jej přesahuje, a přesto mu je bližší než cokoliv pozemské.

Jazyk není pouze prostředkem dorozumění. Je jako pramen, z něhož lidé pijí, a zároveň řeka, která je nese. Každé slovo má svou vnitřní barvu, tón a duchovní vibraci. Ta se odráží nejen v jednotlivci, ale postupně se vtiskuje do celého národa. Nejhlubším z vyznání, které lidstvo ve všech dobách vyslovovalo, je prosté slovo: „Já jsem.“
A právě toto slovo – vyslovené v různých jazycích – vydává odlišný obraz bytí vůči celku stvoření a utváří charakter národa jinak.

Duchovní růst není schodiště. Je to strom.
Když přestaneš růst, začneš vysychat.
A poznáš to podle toho, že ti začne vadit změna.

Živý duch je ten, kdo v každé nové pravdě pozná něco, co už dávno tušil.
Kdo se nebojí pustit staré představy, protože ví, že Světlo je víc než jeho pohodlí.