Cit je první vážné vzepětí ducha k Pravdě. Je to tiché světlo v nitru, které se neřídí proměnami nálad ani názory světa. Je to jemný, ale jistý hlas ducha, který člověka vede, aniž by jej nutil.
Nejde o dojem, ani o pouhou emoci. Emoci může vyvolat cokoliv: tón hudby, vzpomínka, lidské slovo. Ale cit se probouzí teprve tehdy, když se nitro dotkne vyššího řádu.
Cit vstupuje do vědomí jako tichá vážnost. V tom okamžiku člověk pozná, že se jej dotklo něco, co jej přesahuje, a přesto mu je bližší než cokoliv pozemské.

Jazyk není pouze prostředkem dorozumění. Je jako pramen, z něhož lidé pijí, a zároveň řeka, která je nese. Každé slovo má svou vnitřní barvu, tón a duchovní vibraci. Ta se odráží nejen v jednotlivci, ale postupně se vtiskuje do celého národa. Nejhlubším z vyznání, které lidstvo ve všech dobách vyslovovalo, je prosté slovo: „Já jsem.“
A právě toto slovo – vyslovené v různých jazycích – vydává odlišný obraz bytí vůči celku stvoření a utváří charakter národa jinak.

Duchovní růst není schodiště. Je to strom.
Když přestaneš růst, začneš vysychat.
A poznáš to podle toho, že ti začne vadit změna.

Živý duch je ten, kdo v každé nové pravdě pozná něco, co už dávno tušil.
Kdo se nebojí pustit staré představy, protože ví, že Světlo je víc než jeho pohodlí.

Neláska není opakem lásky – je její nepřítomností.
Je to prázdnota, která vzniká tam, kde láska nemůže proudit.
Není to nenávist, protože nenávist je jen pokroucenou podobou lásky, která byla zraněná a nepochopená.

Příběh o muži, který neuměl cítit lásku.
Jednoho dne seděl David na lavičce v parku a sledoval lidi kolem sebe. Matka objímala dítě, starý muž se držel za ruku se svou ženou, dva přátelé se smáli v družném rozhovoru. Všude kolem něj proudila láska – a přesto ji necítil.

Děkuji vám za hluboký zájem o Anninu duchovní cestu a za všechny otázky, které tento příběh ve vás vyvolal. Vaše myšlenky a potřeba pochopení jsou důkazem, že se v Annině příběhu odráží něco z vašich vlastních hledání a cest. Vážím si vašich podnětů, zvláště těch, které se zaměřují na otázku uvnitřnění a duchovní cesty.

Duchovní cesta ženy do Ráje je příběhem o odvaze nechat za sebou staré vazby, o pokoře, která otevírá brány světla, a o naději, že každý z nás může nalézt svůj duchovní domov. Nezáleží na tom, odkud vycházíte – kniha vás povede k tomu, abyste objevili svou vlastní cestu, svůj vlastní svět. Je to příběh, který může proměnit váš pohled na život, otevřít vám oči a připomenout, že skutečná radost a klid se nacházejí v každém z nás – jen je třeba se vydat na cestu.

Jednoho dne, když se slunce sklánělo k obzoru a obloha se zalila zlatavým světlem, usedl jsem pod starým dubem. Vítr šeptal v korunách stromů tajemství, která jsem dosud neslyšel. Zavřel jsem oči a najednou jsem pocítil jemný dotek na své tváři. Otevřel jsem oči a spatřil jemnou bytost, která z nitra zářila dobrotou a zralostí. Byla to přírodní bytost, strážkyně lesa.

V mohutných plamenných sloupech trojjediného Boha se zrodil obrovský tlak. Tento žár, který v sobě nesl základní principy tvoření, rozdělil nekonečnost a zjevil majestát čtyř vědoucích, okřídlených bytostí. Z jejich působení povstal čtverec dalšího bytí.

Cit je vznešená vlastnost lidského ducha. Umožňuje člověku cítit a vnímat děje za hmotnými smysly. Abdrushin ve svém díle Ve Světle Pravdy o něm hovoří jako o nejdůležitější věci na cestě vývoje lidského ducha.

Procitáním do duchovní podstaty, jejím uvědoměním, otevírá pozvolna člověk duchovní smysly a dává sobě možnost prožít duchovní lásku, která čerpá z duchovního světa neobyčejnou záři a krásu a není z tohoto hmotného světa.
Svět duchovní se totiž nachází mimo hmotný svět i mimo jeho jemné a přírodní (bytostné) části.
Duchovní láska se neváže na hmotu, protože není hmotná a tudíž se nechová dle hmotných pravidel a postojů. Duchovní láska dokáže svítit na