Duchovní a pra-duchovní světy
Tyto stránky chtějí přiblížit cestu zářivé vnitřní podstaty člověka až do duchovních světů.
Duchovní svět (Ráj)
Duchovní svět – domov lidského ducha
Duchovní svět vznikl ve větší vzdálenosti od Božské záře než Praduchovno. Je klidnější a přece nesmírně zářivý. Je to svět, který byl stvořen jako domov lidských duchů.
Zde lidský duch buď přímo povstal, nebo sem po své dlouhé cestě nalézá návrat. Pro některé je tento svět místem počátku, pro jiné cílem pouti, která vedla přes mnohé světy hmoty.
Cesta do duchovního světa není výsadou několika málo vyvolených. Je to přirozený směr vývoje každého lidského ducha. Každý z nás je k tomuto domovu jednou povolán.
Kdo tuto cestu nalezne už zde na Zemi, ten si ušetří dlouhé bloudění po odchodu z hmotného světa. Ušetří si tiché, někdy bolestné hledání, které by jinak mohlo trvat velmi dlouho.
Duchovní svět je světem světla, života a radostné činnosti. Je to krajina, kde duch žije vědomě, kde tvoří, rozvíjí své dary a roste v kráse i síle.
Tento svět je v Poselství často nazýván Rájem. Ne jako místem odpočinku v lidském smyslu, ale jako živým, řádně uspořádaným světem vědomého bytí. Je to říše jasnosti, krásy a tiché radosti z tvoření. Každá bytost v něm má své místo i svůj úkol. Nic zde není náhodné a nic není zbytečné. Vše plyne v souladu se zákony Stvoření. Vládne zde přirozený řád světla, který nepůsobí jako omezení, ale jako bezpečí a jistota. Ráj není snem – je skutečností vyššího druhu.
Mezi světy hmoty a duchovním světem je však hranice, kterou nelze překročit s ničím, co je hmotné. Do duchovního světa nemůže vstoupit žádné hmotné tělo ani žádný jemnohmotný obal. Vstoupit může jen duch sám.
Ale ne jako pouhá jiskra či beztvará síla. Vstoupit může jen duch probuzený, vědomý, rozvinutý v osobnost.
Smyslem lidského života tedy není rozpustit se jako kapka v moři. Smyslem je dozrát. Stát se tím, kým máme být. Stát se vědomým duchem.
A teprve takový duch se může vrátit domů.
Pozemský život je škola. Duchovní svět je domov.
A cesta mezi nimi je cestou zrání.
Pra-Duchovno je nejprvnější duchovno (Prastaré)
Praduchovno – první dech Stvoření
Praduchovno je nejčistší, nejprvnější duchovno, které povstalo na počátku Stvoření, v okamžiku, kdy zaznělo tvůrčí slovo: Budiž Světlo. Je to první utvářená oblast mimo samotnou Božskou sféru, první odpověď Stvoření na vyzařující vůli Boží.
„Dílo Ve Světle Pravdy hovoří o Praduchovnu jako o nejvyšší a nejprvnější oblasti duchovního stvoření…“, které povstalo ještě dříve než duchovní svět, jenž je často nazýván Rájem, a nesrovnatelně dříve než světy hmotné, v nichž se nyní nachází lidstvo.
Praduchovno není pokračováním nebo vyšším stupněm duchovního světa. Je jiným druhem duchovna, bližším původu, bližším vyššímu žáru vyzařování, bližším samotnému prameni. Je světem, kde duchovní bytí ještě stojí v bezprostřední blízkosti prvotní síly, z níž vše ostatní povstalo.
Po dlouhá staletí lidé na Zemi hovořili především o duchovním domově lidských duchů – o Ráji. A právem, neboť právě tam směřuje vědomí lidského ducha po skončení jeho pozemské pouti. Avšak Ráj není nejvyšší duchovní oblastí Stvoření. Nad ním se rozprostírají ještě další, čistší a mocnější světy, z nichž Praduchovno zaujímá zvláštní a výsadní místo jako první utvořený kruh duchovního bytí.
Jsme v době, kdy se lidstvo – a spolu s ním i celá Země – začíná stále silněji dotýkat paprsků, které přinášejí zvěst o celém Stvoření, o jeho řádu, jeho původu i jeho cíli. Tyto paprsky vycházejí z Ducha Svatého – Imanuele, jenž stojí jako živá Vůle Boží na prahu Stvoření a z něhož se Stvoření mohlo a muselo rozvinout.
Nejde zde o nové učení v lidském smyslu. Jde o odhalování skutečnosti, která zde byla od počátku, ale pro lidské vědomí byla příliš vzdálená a příliš vznešená, než aby ji mohlo obsáhnout.
Poznání Praduchovna neznamená útěk ze světa ani opuštění pozemského života. Znamená rozšíření pohledu. Znamená pochopení, že lidský duch není konečným cílem Stvoření, ale článkem v mnohem širším, vznešenějším a dokonale uspořádaném celku.
Teprve tehdy, když se člověk vnitřně otevře této větší skutečnosti, může začít tušit velikost řádu, v němž žije, a zároveň i hloubku vlastní odpovědnosti. Neboť každý krok ducha na Zemi se dotýká – byť nepřímo – celého Stvoření.
Praduchovno tak nestojí proti Ráji ani proti hmotným světům. Stojí nad nimi jako pramen, z něhož vše ostatní přijímá život, sílu i směr.
A právě proto se dnes, v čase zrání a třídění, otevírá lidstvu možnost alespoň v náznaku pochopit, odkud vyšlo, kam směřuje – a jak vznešený je původ, z něhož bylo povoláno k bytí.
Vstup do Ráje
Ráj se nedává lidem jako odměna za dobré skutky. Ráj je duchovní svět do kterého může každý lidský duch vzlétnout jakmile v sobě rozvine vnitřním prožhavením a rozzářením světlost a lehkost, která jej činí volným od hmotných světů a schopným snášet žár duchovního světa. K tomu však je třeba rozvinout vlastní schopnosti cítění, vlastní rozhodování a lásku ke Světlu. Jakákoliv přílišná vázanost na hmotu je jako závaží na vnitřním těle, které nemůže letět vzhůru. Uvědomování se do vlastní duchovní podstaty umožňuje rozvinutí cítění ducha a schopnost nalézt cestu do duchovních světů.
Přesunutí vnitřního hledání duchovního domova - Ráje (nebeského království) až po pozemské smrti se může stát cestou, která nebere konce, protože nejlepší podmínky pro dostatečné dozrání (rozsvícení) ducha a vnitřní let ke Světlu k duchovním říším, je život v hrubohmotném těle.
Duchovní znovuzrození
Skrze vyzařování Boží Vůle v Duchu Svatém – Imanueli – mohl povstat k bytí i lidský duch, zářivá podstata každého člověka. Právě tato duchovní podstata je tím jediným v člověku, co může vstoupit do duchovního světa, neboť je s ním stejného druhu.
Dokud se člověk ztotožňuje jen se svým tělem, myšlením nebo jemnohmotným cítěním, zůstává jeho duch neprobuzený. Teprve vědomé ztotožnění se s vlastním duchem znamená skutečné uvědomění v duchu.
Rozvinutím a osvobozením své duchovní podstaty může člověk již během pozemského života prožít to, co bývá nazýváno znovuzrozením v duchu či osvícením. Tímto vnitřním obratem se mu otevírá vědomá cesta do duchovního světa.
A s tímto světem může být člověk už za života zde na Zemi ve skutečném spojení. Může z něj čerpat klid, sílu a světlo a zakoušet mnohé z jeho krásy, lehkosti a jasnosti, i když ještě žije v hmotném těle.
Vlastnosti, které nesou ducha vzhůru
Cesta lidského ducha ke Světlu není cestou tíhy, ale cestou uvolnění a radosti. Není to boj, ale zrání. Čím více se duch přibližuje Světlu, tím lehčím, svobodnějším a vnitřně jasnějším se stává.
Základem této cesty je dětskost ducha – nikoli dětinskost, ale čistá, prostá otevřenost. Duch, který zůstal prostý, umí se radovat, umí žasnout a umí přijímat Pravdu bez křeče, bez strachu a bez pýchy.
S ní kráčí láska k Bohu – tichá, vroucí a živá. Ne jako naučená slova, ale jako vnitřní směřování ke Světlu. Z této lásky přirozeně vyrůstá důvěra v Boha a v Jeho zákony. A kde je důvěra, tam mizí strach a do nitra vstupuje klid.
Velkým darem je vnitřní čistota – čistota myšlenek i cítění. Když je nitro čisté, může se v něm Světlo odrážet jako v klidné hladině. Myšlenky a city pak nejsou tíží, ale křídly.
K cestě patří i radostná ochota růst a překonávat sám sebe. Ne ze sebezapření, ale z touhy být blíže Světlu. Každý malý krok k větší pravdivosti, laskavosti a pokoře rozjasňuje celý vnitřní svět.
A pak je tu láska ke všemu živému – k lidem, bytostem i k nádheře přírody. Láska, která nechce vlastnit, ale obdarovávat. Která nechce svazovat, ale uvolňovat a pozvedat. Láska, která nehledá chyby, ale vidí jiskru dobra.
Kdo tyto vlastnosti v sobě pěstuje, ten se zákonitě stává lehčím. Ne obrazně, ale skutečně: jeho duch se zbavuje tíže a začíná stoupat, protože je nesen radostí, čistotou a světlem.
Každý krok ke Světlu je krokem k větší radosti, větší svobodě a větší plnosti bytí.
Překážky duchovního vzestupu
Tři vnitřní překážky na cestě ducha
Největším nepřítelem člověka na jeho pouti k věčnosti není vnější svět, ale to, co si nese sám v sobě.
U jedněch je to ješitnost a pýcha. Tichá nebo okázalá, ale vždy nebezpečná. Člověk, který se vnitřně staví nad druhé, už přestal naslouchat. Kdo je přesvědčen o své dokonalosti, uzavřel si cestu k dalšímu růstu. Pýcha nebrání jen přijmout pomoc – brání především poznat pravdu o sobě samém.
U druhých je to duchovní lenost. Ne vždy se projevuje navenek. Člověk může být velmi činný, pracovitý a přece v nitru stát. Duchovní lenost se pozná podle toho, že se člověk spokojí s tím, co už ví, a necítí potřebu jít dál. Vyhýbá se vnitřní práci, protože ta vyžaduje poctivost, sebezpytování a změnu sebe sama.
U třetích je to fanatismus a strnulost. Ten vzniká tam, kde se živá pravda promění v mrtvou formu. Takový člověk nehledá, ale brání. Nechce chápat, chce pouze udržet to, na čem lpí. Fanatismus se často tváří jako horlivost, ale ve skutečnosti je to strach z nového světla.
Všechny tyto tři postoje mají společné jedno: zastavují pohyb ducha. A duch, který se nepohybuje vzhůru, nevyhnutelně začíná klesat.
Cesta ke Světlu vyžaduje pravý opak: pokoru, vnitřní živost a ochotu stále znovu se nechat vést pravdou, i když boří staré jistoty.