Pojem láska

Published by Jan Marschner · 23 Červen 2021

Pojem láska vytváří u lidí dneška mnoho nejrůznějších asociací.

Pro lepší vyjádření toho, co si člověk pod tímto pojmem představuje, vzniklo již v dřívějších dobách ve starověkém Řecku rozdělení lásky na tyto druhy:

viz. wikipedie:

storgé (στοργή) znamená náklonnost nebo příbuzenskou lásku, jedná se o silný citový vztah bez sexuálního faktoru;

erós (ερως, lat. amor) znamená lásku, která po něčem touží (srv. erotika) a podle Plotina; směřuje k nižšímu

filia (φιλια) je vzájemná láska mezi přáteli; filos znamená také milý;

agapé (αγαπη, lat. caritas, fr. charité, angl. charity) je láska pečující a podle Plotina chce něco vyššího.

Slovo agapé, v soudobé řečtině nepříliš běžné, zvolili překladatelé Bible do řečtiny jako překlad hebrejského ahava (אחבח) a v Novém zákonu se pak slovo erós vůbec nevyskytuje (filia jen dvakrát). Agapé se pak stalo křesťanským teologickým pojmem, který označuje lásku Boha k lidem, lidí k Bohu i mezi sebou.

V českém jazyce musíme pro lepší pochopení toho, co chceme druhému přiblížit, přidat ke slovu láska ještě i přídavné jméno.

Díky novému poznání o složení jemných záhalů, které nosí každý člověk, můžeme i lépe pochopit, že prožívání různých typů lásky se vztahuje k jemné látkovosti některého ze záhalů a proto se mezi sebou různé typy lásky liší.

Pro pochopení důvodu, proč se tímto tématem zabýváme, je skutečnost, že pro vejití do Ráje potřebujeme znát duchovní lásku.

Pokusme se tedy rozdělit různé typy lásky podle záhalů, neboli druhů záření, kterými je náš duch oděn.

Duchovní jádro, které nosíme v sobě, se duchovním uvědoměním stává lidským duchem, který ve svém plném uvědomění a rozzáření může po pozemské smrti vejíti do věčné říše – Ráje. Toto naše duchovní jádro se vydalo před dlouhými věky na pouť za uvědoměním do hmotných světů. Při pronikání do stále ochlazenějších úrovní, které byly víc a více vzdáleny od naší nebeské vlasti, muselo se toto duchovní jádro obalovat (oblékat) do záhalů (vyzařování) úrovní do kterých vstoupilo. Pokaždé, když toto duchovní jádro procitlo k novému vědomí, v novém záhalu úrovně do které vešlo, zapomnělo na svůj předešlý původ a prožívalo svět tímto nový záhalem, ve kterém ukryta v nitru spočívala nádherná duchovní jiskra, která v sobě nesla silnou touhu po duchovním probuzení tedy k duchovnímu uvědomění. Téma "co je duchovní uvědomění" musíme zvlášť rozepsat v některé z dalších přednášek abychom předešli nesprávným představám.

Přejděme tedy na pozemskou pláň, ve které se v současnosti nacházíme. Vidíme našimi smysly pozemské tělo s jeho potřebami a přesto, že toto pozemské tělo stárne, my sami pokud se plně neztotožňujeme s tímto pozemským tělem, máme vjem, že tělo stárne, ale my ne. Už to samo ukazuje, že toto pozemské tělo je jen šat, který při umírání odkládáme.

Ve vztahu k pozemskému tělu je jeden druh lásky, který má přídomek, fyzická nebo tělesná láska.

Mnoho lidí na Zemi prožilo, že oni sami uvnitř nestárnou, že jsou tedy něco ještě jiného než fyzické tělo. Tento vnitřní svět nazývají světem duševním (psychickým), který vychází z pomu "duše" neboli "psyché". Vkládají do těchto pojmů vše jemné co v sobě ještě cítí a co není vyloženě fyzické.

K tomuto duševnímu tělu patří tedy duševní láska, kterou prožívají všichni co jsou duševně zamilovaní. Nejedná se tu jen o ženy, které si vztah s mužem bez této lásky většinou neumí představit a diví se, když muž myslí přílišně na fyzickou lásku a duševní opomíjí.

Věda by ráda i tuto duševní lásku propojila se schopnostmi hrubé materie. V tomto se však mýlí. Přenos prožívání těchto jemných těl skrze jednotlivá energetická centra a mozek až k pozemským pocitům může vypadat jako schopnost hrubé materie cítit, avšak jedná se pouze o propojení a zobrazení citu v pocitu skrze elektrické impulsy a produkci hormonů a chem. látek.

Další ještě jemnější záhal je z esence podstaty přírody, jež nás obklopuje a který bychom cítěním přiblížili k podstatě přírodních bytostí a duši zvířat.

Při naladění člověka na tento svůj záhal zjistí, že i tento záhal umí milovat svým specifickým způsobem.

Tato láska miluje hlavně veškerou přírodu, zvířata a vše co podporuje přírodní svět. Také miluje spravedlnost a zákon dávání a braní.

Pokud člověk v sobě v čistotě rozvine tyto jmenované druhy lásky a nemůže se smířit s omezením, které tyto lásky stále nabízí, otvírá se schopnosti naladit se na duchovní lásku, která je spojena s duchovní podstatou člověka a duchovním světem.

Procitáním do duchovní podstaty, jejím uvědoměním, otevírá pozvolna člověk duchovní smysly a dává sobě možnost prožít duchovní lásku, která čerpá z duchovního světa neobyčejnou záři a krásu a není z tohoto hmotného světa.

Svět duchovní se totiž nachází mimo hmotný svět i mimo jeho jemné a přírodní (bytostné) části.

Duchovní láska se neváže na hmotu, protože není hmotná a tudíž se nechová dle hmotných pravidel a postojů. Duchovní láska dokáže svítit na všechny lidi bez rozdílu a přát jim to nejkrásnější a nejlepší. Nenese v sobě rozdělování lidí podle pleti, ani podle rozumové nebo fyzické vyspělosti. Miluje bez rozdílu a vše podporuje k vývoji ke vznešenému a ušlechtilému, k velkému dobru, které prospívá nadčasově všem.

Tato láska je nutnou pro možný přechod lidského ducha do nepomíjivých zářivých oblastí duchovního světa. Umožňuje duchu odpoutat se od jednotlivých záhalů hmotných světů a vazeb, které k nim má. Tato láska nechce vlastnit, ale chce svítit a zářit, chce se podělit o nádheru duchovních světů.

Nežli povstane v člověku, musí se člověk nejprve naučit jinému postoji ke všemu co ho obklopuje. Duchovní láska nechce utrpení, bolest a ničení, ale radostný vzlet a vývoj pro všechny tvory.

Proto Ježíš kladl tak veliký důraz na lásku, o které mluvil. Proto připomínal, hledejte nejprve království nebeské. Království nebeské je duchovní svět a vyšší úrovně, které také patří k věčným nádherným sférám, které se klenou nad duchovním světem až k Bohu samotnému. I tyto sféry nesou v sobě pojem lásky, která k nim přináleží.

A tak je i praduchovní láska, která je mnohem bohatší, plnější a zářivější, než je duchovní láska a kterou občas mohou prožít omilostnění lidští duchové.

Nakonec se před námi otvírá ještě Božsky bytostná láska a láska Božsky bezbytostná, pro kterou chybí u pozemského lidstva pojmy pro vyjádření, protože patří ke světům v nichž by lidský duch nedokázal být vědomým. Jedná se o Božské sféry bílého žáru obklopující bezbytostný zdroj všeho života, Prasvětlo samé – Boha.

Lidstvo, se vydalo před příchodem Ježíše na cestu falešné lásky, která nevedla do duchovních světů. A tak čistá Božská láska vtělená v Ježíši byla chápána jako nebezpečí pro falešné představy lidí a v lidech vznikla touha ji zničit, jak se to ukázalo při ukřižování Ježíše, Lásky Boží, jež přišla pomoci ubohému lidstvu. Tato Boží láska ukazuje cestu a posiluje v člověku rozvinutí duchovní lásky, bez které není možné dokončit duchovní vzestup a znovuzrození pro Ráj.

Je třeba si uvědomit, že duchovní láska pochází z jiného světa než je svět hmotný, z duchovního světa.

Božská láska pochází zase z jiného světa mimo svět duchovní.

Přesto však stejně jako je duchovní láska obrovským požehnáním pro světy duchovní, bytostné a hmotné, je Božská láska nejčistším pramenem pro vše co se nachází ve stále zvětšujících se vzdálenostech od Božských sfér a Boha samého.

Nejnovější poznatky týkající se těchto tématů se můžete dozvědět na našich akcích ZDE.

Nebo na zaznamenaných přednáškách ZDE.