Jak jazyk formuje duši národa - Uvědomění "Já jsem"
Published by Jan Marschner v Cesta ke znovuzrození · 29 Září 2025
Jazyk není pouze prostředkem dorozumění. Je jako pramen, z něhož lidé pijí, a zároveň řeka, která je nese. Každé slovo má svou vnitřní barvu, tón a duchovní vibraci. Ta se odráží nejen v jednotlivci, ale postupně se vtiskuje do celého národa. Nejhlubším z vyznání, které lidstvo ve všech dobách vyslovovalo, je prosté slovo: „Já jsem.“A právě toto slovo – vyslovené v různých jazycích – vydává odlišný obraz bytí vůči celku stvoření a utváří charakter národa jinak.
Angličtina: „I am“
Zní krátce, úsečně, jasně.
„I“ – přímé vyjádření osobního já, jako bod.
„Am“ – bytí v přítomnosti, ukotvení v okamžiku.
Působí jako „Jsem zde, přítomen, stojím.“
Anglické „I am“ působí přímo a přítomně. Jako by říkalo: „Stojím zde, v této chvíli.“ Je to vyznání existence v čase a prostoru, spojené s pragmatičností a činorodostí. Anglosaské národy tak více vnímají hodnotu přítomného okamžiku a svobody, což formuje jejich důraz na individualitu a osobní odpovědnost.
Němčina: „Ich bin“
„Ich“ – zní jako jiskření, dech, proud vycházející z nitra.
„Bin“ – nese v sobě rezonanci bytí, které svítí ven.
Působí jako „Já zářím, já vyzařuji.“
Němčina má totiž ve své struktuře silný důraz na zachvívání, přesnost a formu, proto její vyjádření bytí není jen „stát zde“, ale „svítit, znít, vyplňovat prostor.“
Německé „Ich bin“ nese pevnost a sílu záře. Zní jako tvrzení světla: „Já zářím, já stojím pevně.“ Tento záchvěv působí jako formující paprsek, který dává strukturu a řád. Není divu, že německý národ má sklon k systematičnosti, k hledání pevného rámce, v němž se duch má projevit.
Čeština: „Já jsem“
„Já“ nese jemnost a osobní blízkost. Hláska „á“ je dlouhá, otevřená, napnutá. Vyslovení je ostřejší, výraznější, samostatnější. Když řekneš „Já“, je v tom důraz na individuální vědomí, skoro až výkřik do prostoru: „tady jsem já!“
„Jsem“ je měkčí než „bin“ nebo „am“, jako by se vtiskovalo do celku.
Proto v češtině vyznívá spíše „Já jsem součástí“, tedy vřazení do celku stvoření.
České „Já jsem“ je jemné, osobní, niterné. Přináší vnímání blízkosti a pokoje. Češi jsou proto více vedeni k introspekci, soucitu a citlivosti vůči jemným odstínům života. Je tu nádech pokory – vyznání „tady jsem já, malý článek v celku“.
Slovenština – „Ja som“
„Ja“ – zní měkčeji než české „Já“. Hláska „a“ je krátká, měkčí, rychleji zní a mizí. Působí méně důrazně, jemněji, měkčeji. „Ja“ se vysloví, jako by se prostě přirozeně přihlásilo: „ja som tu“. Proto vyvolává dojem větší blízkosti, prostoty a pokory.
„Som“ – oproti českému „jsem“ je kratší, pevnější, jako jednoduché zakotvení.
„Ja som“ zní jako pokorné přiznání existence, jemnější než české „Já jsem“.
Je v něm měkkost srdce, domáckost, prostota – méně filozofická hloubka, více prosté bytí.
Slovenské „som“ zní jako pevná noha na zemi, bez okolků: „Tu som, stojím, patrím sem“.
Slovenština klade důraz na prostotu a přítomnost v krajině života.
Proto „Ja som“ působí jako zpěv ptáka v horách – čistě, přirozeně, bez komplikací.Francouština „Je suis“ (čte se [ʒə sɥi] – žö sɥi)
Francouzské „Je suis“ se vyslovuje měkce a jemně, jako osobní přiznání: „Jsem tu s tebou.“
Vede k prožívání identity skrze vztahy, city a krásu okamžiku.
Nese estetickou melodii a podporuje umění, citovost i svobodu sebevyjádření.
Proto formovalo francouzský národ k tomu, aby byl nositelem elegance, umění a smyslového života.
Ruština – „Я есмь“ (Ja jesm’)
„Я“ (Ja) – podobné jako slovenské „Ja“, krátké a měkké, bez dlouhého tahu.
„Есмь“ (jesm’) - Starší, vznešená forma slovesa „být“.
Dnes se běžně nepoužívá, ale v duchovní řeči (např. v Bibli, v pravoslaví) má archaickou důstojnost.
Působí jako: „Já bytostně jsem“ – je v tom hrdost i vážnost.
Nese silný tón vědomí existence jako skutečnosti – spíše monumentální, pevný, než jemně duchovní.
Hebrejština: „Ehjeh“ (אהיה)
Slovo, kterým se představuje Bůh Mojžíšovi – „Ehjeh asher ehjeh“ („Jsem, který jsem“) – nese v sobě proud věčnosti. Je to „Jsem ten, který je a bude“. Hebrejština tím zdůrazňuje nekonečný pohyb, proudění Boží přítomnosti. V židovském národě tak zakořenilo vnímání dějin jako živého děje, kde přítomnost nelze oddělit od věčného dění.
Řečtina: „Ego eimi“ (ἐγώ εἰμι)
Řecké „egó eimi“ zní jasně a majestátně. Nese obraz vědomého, duchovně vyjádřeného „já“, které se staví do souvislosti s kosmickým řádem. Řekové tak rozvíjeli filosofii, hledání ideálních forem a úsilí o harmonii mezi jednotlivcem a vesmírem.
Latina: „Ego sum“
Latinské „ego sum“ zní vznešeně a pevně. V něm je pocit trvalosti, jakoby odlévání do mramoru. Je to vyznání identity, které vyzařuje autoritu a pevnost řádu. Proto Římané vytvářeli zákony, stavby a instituce s důrazem na trvalost a řád. Není náhodou, že latina byla jazykem římského práva a církve – nese v sobě prvek zákona, formy a struktury.
Aramejština: „Ena itij“
V Ježíšově rodné řeči zní vyznání „ena itij“ s hebkou blízkostí a osobním teplem. Připomíná spíše „Já jsem zde s tebou“. Je v tom most mezi nitrem člověka a láskyplnou přítomností Boží. Proto mají Ježíšova slova vyslovená v aramejštině zvláštní něhu a vroucnost.
Arabština: أنا (ana).
Arabské ana je krátké, pevné a jasné.
Zní přímo, bez ozdob, jako prosté „já“ ve své přítomnosti“.
Proto v arabské kultuře působí více jako silné potvrzení existence a osobní identity, spojené s důstojností a pevností.
Dá se tedy říci: arabské „Já jsem“ (ana) zní jako „Já stojím, jsem zde“ – stručně, pevně a jasně.
Sanskr´t: „Aham asmi“ (अहमस्मि)
V sanskrtu nese toto vyznání vibraci kosmického bytí. Zní jako: „Já jsem v Bytí.“ Je v tom neoddělitelnost jednotlivce od věčného celku. Indické „aham asmi“ nese obraz jiskry v nekonečném oceánu bytí. Jedinec se v něm nerozlišuje od kosmu – je to zpěv sjednocení s Brahmanem.
Staropersky (v Avestě) by se vyjádření „já jsem“ blížilo slovu azəm ahmi (𐬀𐬰𐬆𐬨 𐬀𐬵𐬌) – doslova „já jsem“.
azəm = já
ahmi = jsem
V Zoroastrismu (náboženství staré Persie) je téma „Já jsem“ úzce spojeno s pravdivostí bytí a s Ašou – kosmickým řádem, který je odrazem Boží vůle (Ahura Mazdy).
Člověk má chápat sebe sama vždy ve vztahu k řádu stvoření – není to izolované já, ale já v pravdivosti. Zoroastrismus učí, že smyslem života je být spojencem Světla proti temnotě.
„Já jsem“ tedy znamená zároveň: „Jsem bojovník na straně Pravdy.“ Kdo si toto vědomí nese, prožívá sám sebe jako článek v kosmickém boji dobra proti lži (Druj).
Na rozdíl od hebrejského „Ehjeh“ (věčný proud bytí) nebo latinského „ego sum“ (pevný zákon), staroperské azəm ahmi má charakter bojovné přítomnosti – já jsem tu, abych konal dobro, chránil světlo a bránil pravdu.
Slovo jako duchovní otisk
Když lidé vyslovují své „Já jsem“, rozlévá se nad krajinou jejich řeči obraz, barva a tón. Tyto záchvěvy se vracejí zpět do duší a po staletí formují povahu národa.
Jazyk je tedy více než nástroj řeči. Je to hudba národa, v níž se jedinec učí slyšet sám sebe v souzvuku se stvořením. A kdo se učí cizím jazykům, na chvíli obléká duchovní plášť jiného lidu – a může skrze něj okusit jinou tvář Bytí.
Při duchovním vývoji se rozšiřuje uvědomění „Já jsem“
Člověk na své cestě duchovního uvědomování obohacuje myšlenkový svět svého národa o rozšířené chápání slov "Já jsem" o uvědomění z různých pohledů záhalů svého ducha.
1. „Já jsem“ v běžném národním cítění
Na počátku je „Já jsem“ zakořeněno v tom, co národ od dětství vštěpuje – v jazyce, kultuře a zvyklostech.
Čech jej cítí jako tiché vyznání: „Jsem zde, spíše skrytý než hlučný, více srdcem než silou.“
V této fázi se člověk ztotožňuje se jménem, tělem, rodinou, národem. Je to „já“ tělesné a rozumové.
2. Jemnohmotné tělo – „Já jsem v emocích a obrazech“
Když se člověk více otevře jemnohmotnému tělu, začne vnímat, že jeho „Já jsem“ se neomezuje jen na hmotu.
Prožívá své emoce, duševní lásku, své sny a jemné obrazy.
Uvědomuje si, že je také bytostí, která nese vnitřní svět emocí a představ.
Jeho „Já jsem“ zní nyní: „Já jsem v tom, co emočně cítím, miluji, toužím, tvořím.“
To přináší hloubku prožívání, ale i zkoušku – člověk se může nechat svést vlastními emocemi nebo iluzemi. Pokud ale projde čistotou, jeho „Já jsem“ se rozšíří do jemnějších oblastí bytí.
3. Bytostné tělo – „Já jsem součástí řádu přírody“
Pak se v člověku probouzí bytostné tělo – síla instinktů, životní energie, spojení s rytmem přírody a bytostných.
Najednou necítí jen sebe, ale i spojení se zemí, vodou, ohněm, vzduchem.
Vnímá, že proudí stejnými zákony jako rostliny a zvířata.
Jeho „Já jsem“ v této fázi zní: „Já jsem živoucí článek přírody, spojený s rytmem stvoření.“
Tady se začíná osvobozovat od omezeného národního obrazu – cítí se jako bytost mezi bytostmi, univerzálně.
4. Duchovní tělo – „Já jsem duchovní plamen ve Světle“
Nakonec se v člověku otevře duchovní tělo, jeho skutečná podstata. Přichází osvícení – vědomí se spojí s vlastním duchem.
Zmizí iluze i omezení národa.
Zůstane čisté prožití: „Já jsem duch, věčný zářící duchovní plamen z Boha, věčně spojený se Světlem.“
V tomto okamžiku se „Já jsem“ stává zářícím stavem bytí, mostem ke Světlu k Bohu.
Celá cesta v souvislosti:
Tělesné já: „Já jsem toto jméno, toto tělo, tento národ.“
Jemnohmotné já: „Já jsem to, co emočně cítím, sním a tvořím.“
Bytostné já: „Já jsem živoucí článek přírody a jejích sil.“
Duchovní já: „Já jsem věčný plamen duchovního Světla, povolaný k službě.“
Každý krok je nutný – jako když se loupe cibule, vrstva po vrstvě, až zůstane jádro.
Vyslovené „Já jsem“ není vždy stejné – mění se s tím, odkud je prožíváno. Člověk se postupně učí poznávat své různé záhaly, až nakonec dojde k pravému duchovnímu jádru.
Teprve tehdy může říci s duchovním uvědoměním: „Já jsem bytí které náleží do Světla, z něhož jsem vzešel.