Co je cit? 1.část
Published by Jan Marschner v Cesta ke znovuzrození · 25 Listopad 2021
Cit je vznešená vlastnost lidského ducha. Umožňuje člověku cítit a vnímat děje za hmotnými smysly. Abdrushin ve svém díle Ve Světle Pravdy o něm hovoří jako o nejdůležitější věci na cestě vývoje lidského ducha.
Ačkoliv je tomuto pojmu věnováno mnoho přednášek a vysvětlení, přesto je chápán každým člověkem jinak, dle jeho vnitřního rozvoje.
Dílo Ve Světle Pravdy bylo v originále přineseno v německé řeči z důvodu největší rozvinutosti tohoto jazyka v té době na Zemi. Každý překlad do jiného jazyka musel pracovat s pojmy, které v něm byly zakotveny a to se týká i představy Boha. Držme se však tématu cit, abychom pochopili nesnadnost vysvětlit tento pojem.
Obory jako psychologie v té době teprve vcházeli ve známost a veřejné ujasňování rozdílů mezi emocemi a duchovními city jsou ještě i dnes u mnohých lidí neujasněné a snadno zaměnitelné.
Stačí se podívat jen na partnerské vztahy lidí, kde by měla být hlavním duševní láska a zjistíme, že mnoho lidí vytváří vztahy na základě pocitů fyzického těla a ne na základě souznění duší. Samozřejmě by se z těchto lidí mnozí pousmáli nad pojmem duše, která je podle nich vymyšlená.
Přesto pojem psychologie má ve svém základě výraz "psyché" což je řecký výraz pro duši.
Za projev duševního života považuje psychologie to, že má člověk emoce a emoční prožívání, tedy duševní život. Absence emocí, znamená omezení se pouze jen na rozumové schopnosti a pocity neboli žádosti těla jako hlad a žízeň, vjem tepla a chladu, pudová sexuální potřeba, a další pocitové smysly těla. I tací lidé jsou mezi námi, kteří o sobě řeknou, že nic necítí. Jedná se hlavně o rozumové lidi, kteří se naučili své emoce potlačovat.
Při své práci s lidmi, kteří se snaží o duchovní život jsem si všiml, že mnozí zaměňují duchovní cítění s emočním cítěním, například za prožívání čisté duševní lásky. Zde je třeba umět rozdělit pojem duše – duševní a pojem duch – duchovní. Z neznalosti jemnějších světů bývá člověk po smrti ihned považován za ducha, což v přesné terminologii je nesprávné a je lepší používat pojem duše.
Tak i pojem duševní láska je jasně vázán k duševnímu záhalu ducha, tedy k duši. Duchovní v člověku je z mnohem zářivější podstaty a látky, která je jiná než ochlazené a jemně zhmotnělé vyzařování duše.
Při snaze duchovního rozvoje stálým duševním zušlechťováním se tak dostáváme pouze na nejsvětlejší hranici duševního světa což je v terminologii díla Ve světle Pravdy sféra jemnohmotnosti a při rozvinutí i hlubokého vztahu k přírodě sféra bytostných sil, která vrcholí bájným sídlem bohů na Olympu.
konec 1. část