O rozhořívání duchovního plamene 8.část

Znovuzrození proto není jen chvílí, kdy člověk pochopí Pravdu.
Je okamžikem, kdy se Pravda dotkne jeho nejhlubší podstaty tak mocně, že se dosud dřímající duchovní život probudí k vědomému bytí.
Něco, co bylo po dlouhé věky skryto pod záhalami, se náhle nadechne.
Něco, co dosud pouze tiše čekalo, otevře oči.
Duchovní jiskra procitá a začíná vědět sama o sobě.

O rozhořívání duchovního plamene 7. část

Duchovní dítě v nitru člověka se probudilo.
Nyní se však musí naučit rozpoznávat život svého vlastního druhu uprostřed všeho, co jej každý den obklopuje.
Neboť procitnutí samo ještě neznamená zralost.
Je prvním vědomým krokem na cestě, na níž se duch postupně učí přijímat stále vyšší záření, pevněji v něm zakotvovat a proměňovat je ve vlastní živé působení.
V duchovních světech probíhá tento růst uprostřed stejnorodého života.

O rozhořívání duchovního plamene 6. část

Když člověk na Zemi slyší slovo ráj, probouzí se v něm představa místa odpočinku.
Představuje si krajiny plné míru.
Zahrady plné květů.
Nádheru, která převyšuje vše pozemské.
A přece ani toto všechno nevystihuje živoucí skutečnost.
Neboť největší nádherou duchovních světů nejsou krajiny.
Nejsou jí ani paláce.
Ani zářící zahrady.
Největší nádherou jest život sám.

O rozhořívání duchovního plamene 5. část

Po dlouhá tisíciletí se člověk snaží nalézt odpověď na otázky, které jej provázejí od počátku jeho pozemského putování.
Proč existuje bolest?
Proč přichází utrpení?
Proč člověk musí zápasit?
Proč se rodí do světa, v němž se vedle radosti objevují nemoci, ztráty, války i smrt?
Mnozí se při těchto otázkách zastavili.
Někteří dokonce vyslovili soud.

O rozhořívání duchovního plamene - 4.část

Jestliže tedy i v nejvyšších oblastech Stvoření nacházíme uzrávání, pak se před lidským duchem vynořuje nová otázka.
Co vlastně znamená vývoj člověka?
Co se má rozvinout?
Co se má stát větším, zářivějším a živějším?
Po dlouhá staletí se lidé domnívali, že všichni kráčejí stejnou cestou.
Představovali si, že každý lidský duch musí projít totožným vývojem od počátku až do konce.
Avšak čím hlouběji člověk nahlíží do velikosti Stvoření, tím více začíná tušit nesmírnou rozmanitost Boží Moudrosti.

O rozhořívání duchovního plamene - 3.část

Když člověk pozoruje les, zdá se mu na první pohled, že všechny stromy jsou stejné.
Teprve při bližším pohledu poznává rozdíly.
Jeden vyrůstá na skalnatém svahu.
Druhý v úrodném údolí.
Jeden stojí osamocen.
Druhý uprostřed mnoha dalších.
A přesto všechny spojuje jeden život.
Jedno slunce.
Jedna země.
Jedna síla růstu.

Když člověk kráčí tímto životem a začíná se vážně zabývat otázkou svého původu, svého určení a své cesty vzhůru, tu se před ním pozvolna otevírá poznání, že jeho vlastní představa o sobě samém může být jednou z největších sil, které jej buď pozvedají, nebo zadržují.
Neboť člověk není formován jen tím, co se kolem něho děje.
Je formován také tím, co o sobě v nitru připouští jako možné.
Kdo se považuje pouze za bytost hmotného světa, ten se svým chtěním i očekáváním uzavírá do hranic hmotnosti. Vidí před sebou jen to, co lze uchopit, změřit, vlastnit, ztratit nebo získat. Tím se jeho vnitřní prostor zužuje a duch v něm nemůže volněji dýchat. Je jako květina, která byla zasazena do příliš malého prostoru. Život v ní je, síla k růstu v ní je, avšak hranice, do nichž byla sevřena, jí nedovolují rozvinout se do výše, která by jí podle jejího druhu náležela.

O rozhořívání duchovního plamene 2.část

Jestliže se ve Stvoření všechno pohybuje, potom vyvstává další otázka.
Kam směřuje tento pohyb?
Kam pokračuje zákon života, který prostupuje všemi světy?
K jakému cíli vede nesčetné zástupy tvorů, bytostí a světů, které od pradávna procházejí jednotlivými stupni vývoje?
Při pohledu na velikost Díla Stvoření lze pozorovat podivuhodnou skutečnost.
Nikde není patrná nehybnost.
Nikde není vidět trvalé setrvávání na jediném místě.
Všechno dozrává.
Všechno se proměňuje.

O rozhořívání duchovního plamene 1.část

Nad všemi světy, nad všemi hvězdami, nad veškerým děním viditelným i neviditelným, působí od počátku jediný veliký zákon.
Zákon života.
Jest to zákon, který nepovstal teprve vznikem světů.
Nepovstal ani z vůle tvorů.
Je obsažen již v prvním vyzáření Světla, z něhož povstalo celé Dílo Stvoření.
V tomto Světle spočívá pohyb.
V tomto pohybu spočívá život.
A v životě spočívá neustálé směřování k větší plnosti, větší kráse a větší harmonii.
Proto nic ve Stvoření nezůstává stát.
Všechno se pohybuje.
Nepovstal ani z vůle tvorů.
Je obsažen již v prvním vyzáření Světla, z něhož povstalo celé Dílo Stvoření.