Arion kývl.
„U mě to bylo podobné.
Ne ve chvíli, kdy jsem si řekl: ‚Chci být velkým služebníkem.‘ Ale když jsem v duchu řekl:
Dobře, už nebudu hlídat jak před druhými vypadám. Klidně mě nech vypadat hloupě, hlavně mě nauč žít pravdivě.
A od té doby se začalo dít… všechno.“

Co je to vnitřní ticho?
Je to mlčení?
Je to absence myšlenek?
Nebo zvláštní druh pokoje, který člověk marně hledá v meditacích?

Mnozí lidé si představují ticho jako prázdno.
Ale duchovně je to jinak.

Co je pravda?
A kde ji má člověk hledat, když jeho mysl mluví jedním hlasem, emoce druhým a okolní svět třetím?
Jak poznat, co opravdu pochází ze Světla a co je jen odlesk, který mate oči i duši?
Tato otázka stojí u každého duchovního probuzení.
Nic jiného neotvírá duchu cestu tak mocně jako schopnost rozeznavat pravdu v jemném světle, které se ho dotýká.
A přesto — největší omyl člověka je, že pravdu hledá naučením, rozborem, argumentem, teorií.
Ale pravdu nelze vzít do mysli.
Pravda se poznává úplně jiným zrakem.

Cit je první vážné vzepětí ducha k Pravdě. Je to tiché světlo v nitru, které se neřídí proměnami nálad ani názory světa. Je to jemný, ale jistý hlas ducha, který člověka vede, aniž by jej nutil.
Nejde o dojem, ani o pouhou emoci. Emoci může vyvolat cokoliv: tón hudby, vzpomínka, lidské slovo. Ale cit se probouzí teprve tehdy, když se nitro dotkne vyššího řádu.
Cit vstupuje do vědomí jako tichá vážnost. V tom okamžiku člověk pozná, že se jej dotklo něco, co jej přesahuje, a přesto mu je bližší než cokoliv pozemské.

Jazyk není pouze prostředkem dorozumění. Je jako pramen, z něhož lidé pijí, a zároveň řeka, která je nese. Každé slovo má svou vnitřní barvu, tón a duchovní vibraci. Ta se odráží nejen v jednotlivci, ale postupně se vtiskuje do celého národa. Nejhlubším z vyznání, které lidstvo ve všech dobách vyslovovalo, je prosté slovo: „Já jsem.“
A právě toto slovo – vyslovené v různých jazycích – vydává odlišný obraz bytí vůči celku stvoření a utváří charakter národa jinak.

Duchovní cesta ženy do Ráje je příběhem o odvaze nechat za sebou staré vazby, o pokoře, která otevírá brány světla, a o naději, že každý z nás může nalézt svůj duchovní domov. Nezáleží na tom, odkud vycházíte – kniha vás povede k tomu, abyste objevili svou vlastní cestu, svůj vlastní svět. Je to příběh, který může proměnit váš pohled na život, otevřít vám oči a připomenout, že skutečná radost a klid se nacházejí v každém z nás – jen je třeba se vydat na cestu.

Jednoho dne, když se slunce sklánělo k obzoru a obloha se zalila zlatavým světlem, usedl jsem pod starým dubem. Vítr šeptal v korunách stromů tajemství, která jsem dosud neslyšel. Zavřel jsem oči a najednou jsem pocítil jemný dotek na své tváři. Otevřel jsem oči a spatřil jemnou bytost, která z nitra zářila dobrotou a zralostí. Byla to přírodní bytost, strážkyně lesa.

Cit je vznešená vlastnost lidského ducha. Umožňuje člověku cítit a vnímat děje za hmotnými smysly. Abdrushin ve svém díle Ve Světle Pravdy o něm hovoří jako o nejdůležitější věci na cestě vývoje lidského ducha.